Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stránky a jejich obsah

20. 12. 2006

 

magické příběhy ze života


 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nehoda

(Jana H., 6. 5. 2008 14:25)

Zdál se mi sen,byl jako živý .Holka jela na motorce ještě z nějakým klukem,nevím kdo to byl.V životě se mi o těch lidech nezdálo a v reálném životě je taky neznám.Každopádně ten sen byl tak živý že jsem v první chvíli nevěděla jestli se mi to zdálo nebo se to opravdu stalo.Bylo to týdenpřed tím než u nás na vesnici byli hody .Zdálo se mi že se ten kluk s holkou vybourali všude byli lidi oblečení v krojích kluk byl na místě mrtví a dívka přežila v tom snu přiletěla i helikoptéra aby ji dopravili do nemocnice.Když se mi tento sen zdál tak sem si ho celí perfektně pamatovala a pořád jsem ve svém okolí o tom snu mluvila,byla jsem nervézdní a ten sen mi nedal spát.Uběhl týden a u nás na vesnici začli hody první den proběhl dobře ale druhý den hodů se odehrál můj sen na živo.Kluk tu nehodu nepřežil a holku převezli helikoptérou v krytickém stavu do nemocnice helikoptérou.Nechápu proč jsem do předu věděla co se stane ještě ktomu když jsem ty lidi vůbec neznala

sen

(Kačka, 24. 3. 2008 20:15)

Ahijky,
zdál se mi před pár lety sen, chodila jsem po hřbitově s mojí kamarádkou a s jedním starším pánem. Měl na sobě šedý oblek a bylo mi s ním strašně krásně. Nevěděla jsem co si říkáme, jen jsem viděla, že otvíráme pusu a chodíme sem tam po hřbitově. Brala jsem to prostě jako sen. Jenomže pár měsíců na to, jsem jela za svoji babičkou do Polska. Vydali tam o vesnici, kde bydlela knížku o mužích, kteří byli za války partizáni. Listovala jsem tou knihou a zarazila mne fotka pána, kterého už jsem někde viděla. Byl to manžel bytné, která bydlela u mé babičky. Zahynul za války a já si vzpoměla na můj sen. Nikdy jsem ho před tím neviděla. Prvně v mém snu a podruhé na fotce v té knížce. Nevím, proč se mi o něm zdálo, ale rozhodně to byl jeden z mých krásných snů.

Magicky kamínek

(Denča, 14. 3. 2008 20:26)

Bylo mi 9 let když jsem dostala ten kamínek. Byl modrý a celý se třpytil. Od doby kdy sem ho měla se mi všechno vyhýbalo. Měla sem štěstí. maminka měla rakovinu ale jako mávnutím proutkem se z toho dostala, ségra se trápila s klukem ale zase jako mávnutím proutkem bylo vše ready- obě měli v pravé kapse můj kamínek.
Takkto to fungovalo rok. Když mi bylo deset let, kamínek sem upustila na zem a kousek se ulomil. Něděla sem si z toho hlavu, byl to jen malý kousek. Ale to sem nevěděla co se stane. Když sem kamínek měla v pravé kapse staly se mi strašné věci, zajela sem kočku na bráchovo skútru, postřelily mi dědu, maminku postihla rakovinu (umřela :-(( zdravím tě maminko a odpusť mi to). Věděla sem že je to tím že se kousíček ulomil ale už se nedalo nic dělat jen ho zničit...
Kamínek sem hodila do moře v Itálii, snad už nikomu nepřinese smůlu. Bojím se že se mi to vymstí...



volanie o pomoc.

(slavka, 2. 3. 2008 20:50)

Prosim vas o pomoc.Som teraz na tom psychicky dost zle. Vratila sa mi porucha uzkosti. Som na partnera zla a neviem co mam robit.Potrebujem sa zbavit svojej hroznej neodôvodnenej ziarlivosti.Partner je velmi dobry clovek a lubi ma co mi aj dava najavo. Nepochybujem o nom. Som taka hrozna. Ako to bude s nami?Partner Stanislav 15.6.1981 a ja Slavka 28.2.1971. Velmi vam dakujem a zelam vela uspecov.

SEN

(jana, 5. 2. 2008 11:46)

Moje dvě kamarádky (Bohunka a Ivča) čekali miminko se stejným termínem porodu. Ony sami si byly moc blízké. Pár dnů před termínem jsem měla sen, ve kterém Bohunka při porodu umřela. Když jsem se vzbudila, moc mě to vyděsilo. Chtěla jsem jí zavolat a zeptat se jak je na tom, ale během dne jsem na to úplně zapoměla.Asi o měsíc později se ke mně donesla zpráva. Ivča umřela. Při porodu měla problémy a po třech týdnech už nebyla mezi živými.
Děsí mě to a vyčítám si, že jsem něco neudělala i když jsem byla, dá-li se to tak říct, předem informována.
Je mi to moc líto Ivuš, odpusť mi to prosím.

Sejmutí tíhy z duše

(Elis, 2. 2. 2008 19:25)

Ten den se mi nic nedařilo a pronásledovala mi smůla na každém kroku. Večer, když jsem dala dcery spát a sama jsem se uložila ke spánku. Proběhlo mi hlavou co ještě unesu za utrpení než mi to zlomí. Ztrátu manžela /odešel za jinou/, smrt matky a nakonec zjištění, že dcera trpí vrozenou nemocí.Ten
den jsem usínala se slzami na řasách. Do postele mi otevřeným oknem svítil měsíc. Musel být úplněk. Moc jsem prosila andělíčky strážníčky, aby mi pomohli a měsíc, aby ze mě sňal tu tíhu, že už mi dochází síly bojovat. Usnula jsem ani nevím jak. Nevím v jakou dobu se to stalo. Najednou jsem se vznášela ke krásně zářivé do modra zbarvené planetě nebo co to bylo? Nevím. V tu chvíli jsem prožila pocit lehkosti duše jako,když jsem byla malá holka. Tak krásný pocit jsem si vychutnávala plnýmy doušky. Pak jsem si uvědomila, že jště není ten čas, kdy mohu myslet jen na sebe a poprosila jsem Boha o vrácení zpět, že mi tu čekají malé dcery a já je nemám komu přenechat. Následující den mi bylo jako bych se znovu narodila. Od toho dne se vše lépe řešilo. A život byl zase krásný. Z jedné dcer je letuška a z druhé zdravotní sestra. Nyní čekám na vnučku až se v dubnu narodí. Modlín se a prosím andělíčky strážníčky, aby byla zdravá,milá,dobrosrdečná a chtrá, aby dokázala svůj život využít v dobro všech i své. Nyní se snažím psát pro děti a ilustrovat verše určené všem dětem, aby je pohladili po duši.Jednu Vám napíši. Vánoce,vánoce,
kouzelný to čas.
Vůni vánoc cítí každý z nás.
Maminka do misky nasype cukrátka,
tatínek s dětmi pohostí zvířátka.
Suchý chléb, sladkou mrkvičku,
žaludy,kaštany to vše je v košíčku.
Večer se rozzáří zdobený stromeček,
každý tam najde svůj vánoční dáreček.

Velmi nepříjemný pocit

(Veronka, 3. 1. 2008 17:43)

Asi před rokem jsem měla jeden den velice nepříjemný pocit - sevření v hrudníku, špatně se mi dýchalo, nebyla sem schopná zhruba 5 minut ničeho, jak to znenadání přišlo tak to i skončilo a jakoby se nic nestalo. Netušila jsem co se děje. Do měsíce mi zemřel pradědeček. Začala jsem přemýšlet jestli jsem něměla o tom nějaké tušení ale pak sem se tím přestala zabývat. Jenže asi před čtvrt rokem se mi to stalo znovu. tentokrát zemřel babiččin pes se kterým jsem vyrůstala a měla ho opravdu moc ráda.Obě tyto tušení byly dlouhé a dost bolestivé. Poslední tušení jsem měla před měsícem. nebylo ale tak silné jako ty předchozí a rychle odeznělo. do týdne zemřela prababička, s tou jsem ovšem nevycházela, neměly jsme k sobě vztah, téměř jsem jí neznala. Možná to zní dost divně ale je to tak. Když si na to vzpomenu de mi mráz po zádech.Nevím proč se mi to stává. Jediné co vím je, že pokud ho budu mít zase začnu se bát.
Mějte se krásně pá

lilinka

(vivijenka, 16. 12. 2007 14:10)

ahoj me tohle vsechno moc zajima hlavne vyklad karet

Můj poslední záhadný zážitek

(Vilma, 22. 11. 2007 1:07)

Zemřela mi máma.Bylo jí 80 let a byla moc nemocná.Poslední tři měsíce jsme její lonec očkávali.Jenže,když skonala já byla v zahraničí asi 300km daleko.Pracuji tam.Věděla jsem,že to nebude jednoduché přijet na pohřeb.Celý den jsem bojovala s myšlenkami co mám dělat.Práci,paníze přece potřebuji,ale je to přece moje máma tohle si odemne nezasloží.Druhý den jsem se svěřila zaměstnavateli a ten mi řekl-na pohřeb svá matce pojedete.A co víc sehnal mi iodvoz domů i zpátky.A pak se něco stlo.Já měla najednou takovou radost,snad to byla euforie,smích atd.V rádiu právě hráli moc pěknou písničku,zesílila jsem zvuk a začala si s rádiem zpívat i jsem se pohupovala do rytmu.Najednou zazvonil telefon.Musela jsem rádio stišit a říkám ano prosím?Na druhé strně se ozval zvláštní zpěv.Zpíval ženský hlas a na mé dotazy vůbec nereagovala,jako když mě neslyší.Nebyla to čeština,němčina,angl,fran ani latina.A za zpívajícím hlasem jsem slyšela cinkot slkenic a hlahol.Říkala jsem nahlas co to je?Halo,halo a nic.Celé to trvalo asi2-3minuty a pak už jen ticho.Vyprávěla jsem tento příbě své kamarádce(čarodějce)a ta mi řekla,že se semnou přišla máma tímto způsobem rozloučit a ten cinkot sklenic byla oslava pro ní na uvítanou.Do dnes nevím.Ale vím,že mi to moc pomohlo.Jsem daleko klidnější,smířenější než moji sourozenci,protože vím,že máma se má dobře a čeká tam na nás.Zemřela před 2měsíci.pa

andel

(dany, 23. 10. 2007 15:45)

kdykoliv mam nejaky problem volam na pomoc andele.nebo kdyz je vam smutno, pak cytim lehky pocit na srdci vlastne to uklidneni je laska.andele jsou da se snimi bavit i pracovat. jen nekteri lide je nevnimaji,mozna proto ze nechtej.a andele jsou tak radi ze vubec onich vime.jen si skuste zavolat budte chvili sami a zjistujte jake mate pocyty-jestlize pocytite to jehko na dusi a lasku tak se vas dotknul samotny andel ktery vas tak moc miluje,chrani a vedne vnoci nad vas bd.jeto nadhera

Vše kolem nás - 3

(Petsu, 3. 9. 2007 16:17)

Ještě jsem si vzpomněla na to, jak jsme vzájemně provázáni s blízkými lidmi, to jistě zná každý, když na někoho myslíta a v zápětí zavrčí mobil :o)...A stejně tak se mi přihodilo s mým mladším bratrem, když byl ještě malinký, že jsem spala, bylo dopoledne a zdál se mi sen. Jela jsem na lyžích a uvízla v jámě ještě s jenou známou.Nemohly jsem se vyškrábat ven, tak jsem volala o pomoc.Sne skončil, už si nepamatuji jak, vstala jsem, šla do kuchyně, dala si čaj a začla povídat s mámou.Začala jsem jí vykládat sen. V tu chvíli se zarazila a říkala, že Pepča - mladší bratr jí říkal, že je volám.Máma mu na to odpověděla, že ještě spím a že se mu to asi jen zdálo.:o)Bratr býval hodně senzitivní, to děti vlastně jsou. Taky jednou šel u babičky s mámou na zahradu.Muselo se projít nejdříve starým barákem, kde jsou sklepy a dílna.Šli chodbou a najednou se prý naráz oba otočili, protože slyšeli šoupání pantoflí, nikdo ale za nimi nešel!Babička pak říkala, že takhle šoupávál nohama její tchán!Dějou se to věci kolem nás a jejich spousta.Budu milé duše končit.Myslím, že se není čeho bát a že je to jakási "transformace" světa, která bude trvat asi ještě hodně dlouho a postupně nás učím "tomu všemu, zatím pro nás tajemnému".Věřím, že tyto "neobyčejné situace" jenou budou připadat každému "normální"....tak se mějte a na svět se smějte.Petsu@email.cz :o)

Vše kolem nás - 2

(Petsu, 3. 9. 2007 16:16)

Vzpomínám si, když mi umřela babička, se kterou jsme se díky velké vzdálenosti a situaci v rodině, příliš nesetkávali.Táta mi tehdy dal po babičce zlatý řetízek se znamením.Moc se mi tenkrát líbil, ale jelikož jsem jiné znamení, chtěla jsem tento přívěšek mermomocí sundat.Ale jak? Přetáhnout to nešlo, i když jsem se o to snažila, ale malé očko přes velké? Byla jsem z toho "nervózní" a smutná, tak jsem tento řetízek pohodil po zemi....když jsem se po pár minutách zvedla z křesla a sebrala řetízek s přívěškem, nevěřila jsem svým očím.Přívěsek byl venku!:o)A myslím, že to nebyla náhoda.Babičce jsem poděkovala.Jednou se mi pak zdál sen o babičce, usmívala se.Myslím, že jak mi bylo tehdy líto, že jsme se více nepoznaly, že to bylo znamení, že je to v pořádku.Zvláštní také je, že zemřela zrovna na den ,kdy se táta (babičky syn) narodil.Můj otec (nežije s námi)je skeptik a ateista, ale už neříká, že nic takového neexistuje, začal mi říkat:"...dlé tvé teorie." A co se týká astrálního cestování, přála jsem si cestovat a myslím, že několikrát to začalo a hlavně v době, kdy jsem meditovala.Popsala bych to jako šílený hluk, ačkoli je totální ticho, nebo dusot koní a jak se píše v knihách o trhnutí tělem, když se duše vrací zpět a občas "narazí".Občas se mi tyto věci dějí. Pak jsem se snažila každý den před usnutím pár minut relaxovat a "vypudit" se z těla.A právě si vzpomínám na den, kdy jsem cestovala vlakem, bylo velmi brzo ráno a já pak spala ve vlaku jak špalek,svítilo sluníčko a vlak v Mladé Boleslavi měl přestávku. Bylo ticho a já napůl procitla.Nohy jsem měla natažené na druhou sedačku, hlavu opřenou o krosnu a zas přišel ten "hluk".V tu chvíli jsem viděla své, zřejmě astrální, ruce zvednuté před sebou a měla pocit, že snad něco volám.Procitla jsem úplně a byla jsem zmatená, rozlídla jsem se po vagóně, nikdo tam nebyla, připadala jsem si totiž jako blázen.:o)Víc skušeností s astr. cestováním nemám.A jak jsem čela v řádkách pod, myslím, že se není čeho bát, že by se něco přihodilo, myslím, že je vše
"zařízeno" tak, aby vše bylo ok, tedy chci říct, že nám zřejmě je "dovoleno" jen tolik, kolik jsme schopni "unést".Věcí kolem je spousty, jen je neumíme nebo nějakým způsobem nechceme vnímat.Nedávno jsem dostala tarotové karty - je to občas síla :o).

Vše kolem nás - 1

(Petsu, 3. 9. 2007 15:28)

Ahoj všem a díky za řádky pod, ze kterých až mrazí, přestože se o "věci mezi nebem a zemí" vlastně zajímám už od puberty a celkem často jsme doma o všem brebentili. Přečetla jsem, myslím, i dost knížek a hlavně o astrálním cestování a o bytostech, kteří jsou všude kolem nás. Je ale zvláštní, že v každé zemi mají ty své andělíčky jiné. Nedávno jsem zrovna četla dokonce i o duchách hor(Mexiko).Osobně jsem se zatím s nikým nesetkala až na sny, resp. je "nevidím" .(Budu pokračovat dalším příspěvkem):o)

Zivotni udel

(Andy (30.09.1985, 2. 7. 2007 18:43)

Dobry den moc zdravim vsechny lidicky,kteri se nejakym zpusobem podileji na techto strankach.Moje rodina patri take k neobvyklim lidem.Mame mnoho prihod ob generaci a dostavamese do ruznych situaci,nekteri a nas to prechazeji a jini tou zas davaji vetsi smysl.Nasi rodinu provazeli nemoce,chudoba a zivotni nezdary temer pravidelne.Na druhou stranu sme prochazeli ruznymi ukazy a situacemi.Ma babicka jako mala chodivala na nedelni mse kde jednoho dne spatrili nad hlavami zlaty vznasejici se mec.Dodnes nechape vyznam.Ma matka(jeji dcera)jako mala vydela po pulnoci v koute vznasejici se pannu Marii,dodnes place kdyz ji popisuje.Tehdy vnoci pry mela zizen ale nedarilo se ji nikoho vzbudit a kdyz se otocila videla ji.Ruznymi zpusoby k nam promlouvaji pribuzni pred nebo po smrti.Setkavame se z lidmi kteri nam samovolne vypravi sve zazitky mame z matkou silne svazany myslenky a jedena stara kartarka a taky trochu carodejka nam rekla ze mame sesty smysl ale neumime snin pracovat a tezitjak bychom chteli.Pokud je nekdo kdo se temito vecmi zabiva a muze mi zkusid dat nejake rozreseni rada budu v kontaktu.Zazitku mam az moc.A jedna dobra rada na zaver mejte u sebe doma/vy kteri si neprejete setkavani z nadpozemskymi bytostmi/vzdy po rucesvetsenou vodu,pokapejte s ni domov a pozadejte at k vam zminena osoba jiz neprichazi,mate li pocit ze je ta bytost zla pozadejte pri tomno malem rytualku o pomoc andelicka nebo vyssi mocnosti,zalezi co ve vas vzbuzuje pocit viry a ochrany.Zdravi andykrupova@seznam.cz

Andílci

(Žanda, 7. 6. 2007 23:20)

Ahoj Irčo, Tvůj příběh mi ani nepřipadá zvláštní, protože moje starší dcera si takhle zjednodušuje život běžně. Tak třeba minulý týden jsme si chtěli dát pizzu. Bylo horko a tahat děti dovnitř do restaurace kde je málo místa a schody (mladší dcera je vozíčkářka) se mi nechtělo, ale zahrádka byla beznadějně obsazená. "Klid, mami, já to zařídím." Veronika poprosila svoje andílky a než jsme došli blíž, vynesli z restaurace na zahrádku ještě jeden stůl a dvě židle. Přesně pro nás, protože Šárka má vozík.
Nebo třeba když mi v únoru umřel tatínek, zjistila jsem, že můj šatník postrádá černou. Zařizování kolem pohřbu atd. zabralo tolik času, že mi na nákup smutečních šatů zbyly jen dvě hodiny. A nevěřili byste, jak je to těžké. Tak ještě černé plesové, zdobené flitry a štrasy od tří tisíc výš, ale nic důstojného nebylo k mání. Už bylo třeba jít domů, Šára potřebovala své léky a všechny jsme byly úplně zničené: "Klid mami, já to zařídím!" Před námi byl ještě jeden obchod, ale když ani tam nic neměli. Viděla jsem na Veronice, že ji to úplně rozhodilo. Byla si naprosto jistá, že její andílci to zařídí. Šli jsme domů a Veronika byla zlomená. Po ztrátě milovaného dědečka, který jí suploval tátu, přišla ještě o další jistotu! Vtom jsem si všimla, že v obchůdku, kde v létě prodávají trička, mají vystavené společenské šaty (plesová sezóna!). Obchod je tak malý, že se tam ani nevešel Šárčin vozík. "Co potřebujete?" zeptala se prodavačka naštvaně (Ony nemají rády, když se jim do obchodu cpou lidi na vozíku a já už jsem nevěřila, že se smuteční šaty vůbec dají koupit!)"Potřebuju šaty na pohřeb!" Když dáma viděla vážný zájem pookřála a její odpověď mi zněla jako pohádka:" Máme jen tyhle, ve velikostech 42 a 44, měly by vám být." A tak jsem sehnala krásné důstojné pohřební šaty za sedm stovek a Veronika zpět důvěru ve svoje andílky, kteří ji neopouští, když je potřebuje. (Doufám jen, že známky ze zkoušení a písemek jsou skutěčně její zásluha!)

Lístek

(Irča, 6. 6. 2007 5:48)

Na této krátké příhodě vám chci ukázat, jak je možné požádat andělíčky o pomoc i v běžných situacích. Pokud poprosíme, pomoc může přijít velmi rychle! Nedávno jsem byla na cestě do zahraničí a nastupovala jsem do autobusu, který mě měl dovézt k vlakovému nádraží. Táhla jsem těžký kufr a do ruky si připravila předem lístek na cvaknutí. Jelo spousta lidí a protože jsem měla s kufrem co dělat, úplně jsem na cvaknutí lístku zapomněla. Asi v polovině cesty vstoupili do autobusu dva revizoři, zařízení na cvaknutí lístků bylo zablokované a tak nebylo úniku. Bylo již pozdě, když jsem si uvědomila, že držím v ruce necvaknutý lístek! Revizoři kontrolovali cestující a já čekala s nervozitou na chvíli, kdy dorazí ke mně a já budu muset vysolit pokutu. Navíc jsem neměla u sebe dostatek peněz v hotovosti. V tu chvíli jsem si vzpomněla na andílky, ač jsem viděla situaci jako bezvýchodnou. Revizor se ke mně již přibližoval a od nejbližsí zastávky bylo daleko. V ten samý moment, kdy jsem anděle požádala o pomoc, se revizor zdržel u jednoho chlapce a ke mně nestačil dojít. Měla jsem možnost na nejbližší zastávce vystoupit a pořádně śi tak oddechnout. Za normálních okolností revizoři nenechají cestující vystoupit, navíc museli vědět, že jedu až na nádraží, když jsem u sebe měla tak veliké zavazadlo, muselo jim být divné, že vystupuji několik zastávek před. Nebojte se anděly požádat KDYKOLIV o pomoc. Ona přijde,ač se zdá situace již bezvýchodná. Děkuji, andílci!!!

Duchove

(Kleopatra, 31. 5. 2007 18:41)

nevim ci se to stava aj jinym ale nekdy se mi zda,jako by mne neco sledovalo,nekdy chranilo.treba tehdy,kdyz sem temer padla na kamen ale on se z nejakych nezmyselnych duvodu stratil.nebo kdyz mne lopta takmer trafila do bricha ale minula a to bylo presne na mne.raz sem si cetla knizku o starem zivotu v egypte a jak sem precetla jmeno Kleopatra zadul silny vitr a balkonovy dvere vrazili do skrine.od vtedy se mi stavaji ti veci.ale i jiny veci..napriklad kdyz se mi zda,jako by se nektere udalosti vicekrat opakovali.nevim co to je ale uz sem si na to zvykla a sem vyrovnana s tim.radim vam kdyz si na to zvyknete a neukazete svuj strach budeme se citil lepe..budete jako lidi s darem ktery nikdo nikdy nedostane.kdyz chce nekdo poradit napiste mi na Lioness123@centrum.sk rada poradim...Kleopatra

Tatínek

(Irča, 26. 5. 2007 2:13)

Ráda bych se s Vámi podělila o příběh, který se nedá vepsat do pár vět.Přesto se o něj pokusím. Příliš jsem na duchovno a andělskou magii nevěřila,až do minulého roku. Změnila jsem práci a teď zpětně si uvědomuji, jak je náš život řízen seshora. Díky nové práci jsem poznala muže, se kterým bych se v Čechách neměla možnost setkat. Je to totiž cizinec. Nebudu teď vyprávět o našem vztahu, ale o okolnostech, které se nám přihodily. Jedná se o otce tohoto muže. Pokaždé, když mi o svém otci Karel vyprávěl, měla jsem pocit, že jsem ho znala velmi dobře. S Karlem jsme se minulý rok poznali právě díky mé práci a natolik jsme se sblížili, že mě pozval do zahraničí za jeho rodinou. Především jeho tatínek mě chtěl poznat a moc se těšil na naše setkání.Týden před mým odletem se mi zdály podivné sny. Poslední z nich se mi zdál ve čtvrtek v noci, den před mým odletem. Ve snu jsem se měla vdávat, ale nebyla jsem šťastná. Hovořila jsem se svým otcem a cítila velký smutek z toho, že někdo zemře!V pátek ráno v 6:00 h ráno mi Karel zavolal, že jeho tatínek tu noc zemřel. Již jsem se s ním nestačila setkat. Přesto mám pocit, že nás neustále doprovází. Zajímavé je, že jsem mu vybrala jednu píseň, kterou jsem si přála, aby mu zahráli. Ta píseň se mnohokrát opakovala na radiu, kdykoliv jsem si na něj vzpomněla. Jednoho dne, krátce po smrti tatínka jsme šli s Karlem na oběd a třetí židle u stolu byla prázdná. Měla jsem silný pocit, že tam někdo sedí. Řekla jsem Karlovi: Cítím, že s námi sdílí stůl i tvůj tatínek. Karel řekl:Tak pojď, připijeme si s tátou a usmál se. Jen jsem měla vybrat víno asi ze 100 různých druhů,a tak jsem "náhodně" vyslovila číslo 37. Karlovi ztuhl úsměv na tváři, řekl, že to je jediná, nejoblíbenější značka vína jeho tatínka. V tu chvíli navíc, nedaleko od nás, začal houslista hrát tatínkovu nejmilejší píseň. Oba věříme, že nás z nějakého důvodu Karlův otec dopovází. Takových momentů, až běhá mráz po zádech, je mnohem více. Upozorňuji, že do té doby byl Karel silný ateista. Ale věci, které se nám přihodily, kompletně změnili náš pohled na život a svět i lidi kolem nás..Buďme šťastni za to, že jsme vnímaví věcem mezi nebem a zemí a vzdávejme díky andělíčkům i všem bytostem, které nás na tomto světě provází:)

Anděl strážný

(Pityn, 26. 4. 2007 15:36)

Na anděla strážného věřím a nedám na něj dopustit. Už mnohokrát mi pomohl a jednou mi zachránil život.
Žil jsem s manželkou na vesnici a mnoho let jsme měli neshody, které se stupňovaly. Rozvod nepřicházel v úvahu, dvě děti které potřebovaly tátu, když dospěly, zase zestárli rodiče, kteří taky potřebovali pomoc, pak zase vnoučata. Jednou, když jsme se zase s manželkou pohádali a já jsem ještě k tomu měl vypitý nějaký alkohol (asi dvě piva), tak jsem se rozhodl skončit se životem. Šel jsem do dřevníku, kde nalevo za dveřmi celá léta (od mé vojny) visela na skobě padáková šňůra a chtěl jsem se oběsit. Skoba však byla prázdná, žádná šňůra tam nevisela a nebyla ani nikde v okolí. Bylo to v zimě, trochu jsem zchladl a šel jsem domů. Ráno jsem šel do dřevníku pro dříví a na skobě visela padáková šňůra. Vím, že můj anděl strážný se postaral, abych ji nenašel.

O dalších "drobnostech", které někdo považuje za náhodu, jako např. vrácení se pro kapesník a zjištění, že jsem nezastavil plyn, není třeba vůbec mluvit.

Andělíček strážníček

(Hanka, 19. 4. 2007 13:07)

Andělíček strážníček-tak mi to psala kdysi do památníku moje babička. Poznala jsem, že já a nebo vlastně spíš můj syn minimálně jednoho máme. Když bylo Kubíkovi něco málo přes rok, spal v postýlce kolmo k hlavě mé postele. Jednou v noci, když jsme já, manžel a Kubík spali, jsem se najednou zprudka posadila na posteli, otočila se, natáhla ruce před postýlku a do nich mi sletěl Kubík, hlavou napřed, zarazil se mezi rukama o svoje ramena. Popadla jsem ho, položila zpátky, přikryla, lehla a spala. Ráno mi manžel říká "Co to mělo v noci být?". Nevěděla jsem,ale když o tom pak začal mluvit, uvědomila jsem si, že se to opravdu stalo. Hezky v klidu, bez řečí a bez Kubovo pláče. A co to bylo? No přeci andělíček, nedopustil aby se to malé trdlo, které se tenkrát den před tím naučilo vylézat z postýlky, rozpláclo na koberci.


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10

následující »