Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stránky a jejich obsah

20. 12. 2006

 

magické příběhy ze života


 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zastavené hodinky

(Lenka, 18. 8. 2008 0:51)

Dobrý den
Na návštěvě jsem měla kamaráda, který se mi moc líbí a je to vzájemné. V noci jsme se dost zblížili. Když jsme se koukli na hodinky tak se nám zdálo, že ještě není tak pozdě, aby jel domů, ale zastavili se mu hodinky na třetí hodině. Tak jsem se chtěla zeptat jestli to náhodou není nějaké znamení. To, že se hodinky zastavily, jsme zjistili až když venku bylo světlo. Narodila jsem se 2.6. 1982 prtkavidrz@seznam.cz

co se mi přihodilo

(Věra Horká, 11. 8. 2008 8:40)

V sousední obci se ztratil malý chlapec...večer létala helikoptéra s termovizí...druhý den jedeme s manželem přes koleje v Kamnneých Žehrovicích a já husí kůži a nevolno...povídám manželovi ..."proč létá helikoptéra nad Libušínem a Kačicí ..když on je tady někde mrtvý?"Další den přišel manžel a řekl :"Jak jsi mohla vědět dopředu přesně kde je.Našli ho nad kolejema za drážním domkem mrtvého a vhozeného do plechové nádrže."/manžel je technik ..byl z toho v šoku./

pro Martina

(Jana, 28. 7. 2008 15:20)

Martine, sice neznám paní Rýparovou,ale myslím si že když jen s tebou prošla minulé životy, že ti moc nepomohla. Ty potřebuješ odblokovat,popř.zrušit kletby z minulých životů.Já osobně jsem u p. Labovské byla a dost mi to pomohlo.Navíc, je to úžasný človíček, který se opravdu snaží pomoci. Martine nevzdávej to.Uvidíš, že bude líp. Jana

pro Janu

(martin, 28. 7. 2008 14:36)

děkuju moc za empatii a dobrou radu, ale tuhle metodu jsem již zkusil s paní Rýparovou.
Nezbývá než doufat, že se mi podaří nechat odejít a odpustit, ale zatím jsem bezradný.

SETKÁNÍ

(ANUBIS, 10. 7. 2008 14:26)

JE TO DVA ROKY CO MIZEMŘEL JEDEN SVĚLÝ ČLOVĚK,BYL DUCHOVNÍM.JEHO LÁSKA A OCHOTA VŽDY POMOCI DRUHÝM BYLA NADPOZEMSKY VELIKÁ,TUDÍŽ ZTRÁTA NĚKOHO TAKOVBÉHO SE ČLOVĚKA DOTKNE OTO VÍCE.PO SMRTI TOHOTO ČLOVĚKA JSEM SE NEDOKÁZAL SMÍŘIT S TÍM ŽE JE MEZI NÁMA VĚČNOST,KTERÁ JE TAK VELIKÁ.VŠAK STALO SE MI ŽE PO POHŘBU NĚKOLIK MÁLO DNÍ TENTO ČLOVĚK VEČER CO VEČER ZAVÍTAL KE MĚ DOMŮ A SEDĚL MLČKY VEDLE MÉ POSTELE A DÍVAL SE SAMO SEBOU ,ŽE JSEM HO NEVIDĚL,ALE BEZPEČNĚ CÍTIL SÍLU JEHO PŘÍTOMNOSTI A TO TAK ŽE JSEM S NÍM MOHL HOVOŘIT.BYL TADY,ABY MI DAL ZNAMENÍ JISTOTY,ŽE ANI SMRT NEMŮŽE ZPŘETRHAT POUTA LÁSKY KTERÁ POJÍ LIDSKÉ DUŠE-NIKDY NEZAPOMENU NA JEHO MÍR A POZITIVNÍ VIBRACE,KTERÉ JSEM CÍTIL,TAK HMATATELNĚ,JAKO KYDŽ DÝCHÁM.POMOHLO MI TO A VÍM ŽE TENTO ČLOVĚK NEOPUSTIL ANI PO SVÉ TĚLESNÉ SMRTI NÁS VŠECHNY,KTEŘÍ JSME HO MILOVALI,ATAK VE SHODĚ SE SVATÝM APOŠTOLEM PAVLEM MOHU POTVRDIT SLOVA :láska smrtí nekončí!!Láska je věčná a láska je BUH,láska je zákon,láska je víc než zákon.JAK PROSTÉ A JAK ZDÁNLIVĚ SNADNÉ SNAD PROTO JE MEZI LIDMI NA SVĚTĚ TAK MÁLO LÁSKY.

zdravím

(martin, 24. 6. 2008 17:09)

doufam ze nikomu nenabouram svym prispevkem diskuzi ale rad bych se s nekym podelil o svuj pribeh. jmenuju se martin a je mi 20. asi od 14 let skoro vubec neslysim na leve ucho, asi rok jsem v kuse navstevoval vsechny mozne polikliniky a nemocnice s nadeji ze mi alespon reknou, co je vlastne spatne, bezuspesne. zanedlouho jsem si na svoji vadu zvykl a zil jsem vice mene normalni zivot pubertaka. az do doby asi pred 3 lety kdy muj otec dostal napad ze zkusime navstivit lecitelku. nikdy jsem nebyl prilis skepticky k neznamemu ci "nadprirozenemu" tak jsem souhlasil. zena mi po hodine rekla ze soucasti meho problemu muze korenit v prenatalnim obdobi meho zivota. a opravdu. ukazalo se, ze asi ve 4. mesici tehotenstvi moji matky se s otcem vazne pohadali a matka chtela jit na interupci, coz moje duse zjistila a tezce to nesla. mluvim s velkou jistotou protoze otec se mnou u lecitelky nebyl a nezavisle na ni mi to potrvdil. nic mene problem zustal nevyresen, tak jsem, myslim 2x navsitivl pani Rýparovou v Řožnově p.R. a ta mi zjednoduesene rekla ze moje trauma ma koreny v minulem zivote. v 15. stoleti jsem byl chudou zenou ktera byla milenkou slechtice. po urcite dobe se naseho vztahu domakli rodice onoho slechtice a dali me a moji matku, ktera je mou matkou i v tomto zivote, zabit. matka zemrela ihned a ja po zasahu do leve strany hlavy jsem jeste 2 tydny zil ve vegetativnim stavu. bylo mi asi 17 let. pote co se to mlady slechtic dozvedel, spachal sebevrazdu. ale proc jsem si tedy vzpomel na tuhle tragickou udalost az ve 14? onen mlady slechtic je v soucasnem zivote slecna s kterou jsem mel blizky vztah prave ve 14 letech. ihned jsem teto "vestbe" uveril protoze me silne zasahla ale moc se nezmenilo. zkousel jsem jeste jednu dalsi lecitelku ale ta mi taky nebyla schopna pomoct. podle vsech nedokazu odpustit a proto je muj zivot takovy jaky je. mam sice hodne pratel ale stejne se citim osamely, jsem uzavreny a poradne nedokazu navazat vztah. uprime antidepresiva, chlast a drogy uz opravdu brat nechci ale deprese zustavaji.
neberte to prosim jako nejakou formu egocentrismu, jen jsem potreboval to nekomu sdelit. potkal jsem totiz slecnu kterou mam opravdu moc rad ale nedakazu ..ji milovat, ackoliv bych moc rad.

Ahoj Dagmar

(Anis, 23. 6. 2008 17:55)

Ani nevis, jak me potesila informace, ze zijes v Italii. :)) Strasne moc jsem chtela najit nekoho s kym bych si mohla vymenit zkusenosti. Ja jsem tam prvne prijela pred rokem (Faenza- pobliz Ravenny), ze zacatku to byl sen, ktery se vsak brzy zacal menit ve tvrdou realitu a ja zacinala mit pocit, ze me Italie zklamala. Ja vim, ze tam obzvlast plati - jiny kraj, jiny mrav, ale co jsem tam probrecela dni, to snad ani v Cesku jsem nestihla za cely zivot. Samozrejme potaji... :)) Mam tam odjet ted v lete a netesim se tam tak, jak bych asi mela. Neprijali me jak kamaradi meho pritele, tak jeho sourozenci. Maminka nastesti ano. Jsem pro ne holka z vychodu, neustale mi predhazuji, ze bych mela byt vdecna za to, ze si me vybral ITAL a jeste k tomu JEJICH KAMARAD. Tak si tak kolikrat rikam, jestli jsou vsichni Italove takovi, anebo jsem se jen dostala do nejake zvlastni spolecnosti, anebo je chyba ve mne. Respektuji me, jen pokud jsem s nim, jinak me absolutne ignoruji. Pritel poletuje mezi nimi a mnou.. Ve skole jsem se spratelila s holkou z Polska, mela jsem radost, ze jsem potkala nejakeho ´Slovana´, pritel taky, byl rad, ze mam s kym chodit ven a trochu mu rozumim, dokonce mi rekl, ze vypada ´slusne´, jenze, kdyz za mnou prisla do prace, strasne mi vynadal, ze mu tam nemam takove lidi (z vychodu) tahat. Takze jsem na rozpacich a nikdy nevim co udelam spravne nebo spatne a cim jim budu trnem v oku. Diskuze a otazky jsou zbytecne. Nemaji treba radi, kdyz se na neco zeptam dvakrat. Hned jsem pro ne divna a tim padem vsichni Cesi take. Ano, ptam se nekdy dvakrat, ale jen proto, ze se chci ujistit, ze jsem rozumela spravne, ale to jim nevysvetlim. Rada bych se te zeptala na tvoje zacatky v Italii, jestli jsi to taky mela tezke..., mozna se jen lituju, ja nevim, ale rozhodne mi neprijde normalni, abych ja, ktera jsem se o sebe umela vzdycky postarat, vse jsem si musela vydrit sama, nikdy jsem se nelitovala.. a tak nejsem zadna krehka kvetinka, abych tam denne musela potaji brecet do polstare... Nikdy jsem takova nebyla a ted, jako bych to nebyla ja..., mam ho strasne rada, naucil me spoustu novych veci, ukazal..., vzdy mi nejlip poradil.., bojuju tam o sve misto, ale nekdy mi to prijde nemozne. Kamaradi tam maji velikou silu.... Nejvic me boli to, kdyz mi pritel zacne rikal, co mu o me povidaji.., vzdycky rekne, ze uz je to tak mesic co mu rekli to a to... a nikdy to neni nic lichotiveho. Zaroven mi rekne, ze jsou hloupi a ze si z toho nemam nic delat.. Nedokazu odhadnout az jak je uprimny, kdyz jsem nadhodila tema meho odjezdu domu, rozcilil se, ze nemam nikam jeszdit, ze jsem v klidu a nikdo mi nic nedela, tak proc bych odjizdela... Proto ted sbiram odvahu k tomu, abych tam odjela zpatky, on si to moc preje... Tak jsem se vypovidala a jestli te to jen trochu zajima Dagmar, tak bych byla rada, jestli mi k tomu reknes neco ze svych zkusenosti. Klidne mi rekni, ze jsem asi precitlivela, ja potrebuju slyset nazor, protoze tady v Cesku na to taky koukaji jinak a hned mi rikaji, ze me obdivuji, ze jsem to tam vydrzela..., ale oni nevedi, jak se tam zije... Dekuju, mej se hezky Anis :)

maminky pomáhají i po smrti

(didi, 20. 6. 2008 14:35)

pěkný den, milí lidičkové. chtěla by jsem napsat příběh, který se udál jedné mrazivé únorové noci před 14lety, mé sestře. čtyři měsíce před tím nás opustila naše drahá maminka, zrovna na dušičky. sestra měla těžký život, (teď už ho má trochu veselejší) manžel alkoholik, se vším co k tomu patří a těžká dřina v hospodářství. ale má také tří děvčátka jak kvítky, v té době jako schůdky, protože jsou zruba o rok od sebe. bydlela zrovna nějaký čas v dřevěné, malé chaloupce pod horami s rodiči, teď už tedy jen s tatínkem. byla ten den hodně psychicky vyčerpaná i díky návštěvě manžela. chtěla už jen spát a spát a na vše zapomenout. upadla do neklidného spánku. pojednou slyší maminčin hlas jak volá - anuško vstávej. ne ne prosím, já chci spát, já nechci ještě do školy. míchá se sestře minulost s přítomností. hlas však nedá pokoje. anuško, vstávej! musíš vstávat! ne já nemůžu, já chci spát, já už nic nechci, mě už je všechno jedno. slyší v polobdění velký hluk, ba rachot, pořád sílící. teď se ozvala obrovská rána. ani to sestru nevyburcovalo, nešťastně schoulená si přetáhne peřinu přes hlavu. tu ji však někdo stáhne až do půl těla. to ji přece probere, otevře oči a vidí maminku a nad ní hořící strop. vyskočí, utíká do přední světnice za tatínkem, kde spí i její děti. tatínku, my hoříme. říká klidně, ba s úsměvem, tak silný byl její prožitek z radosti, že viděla maminku. ten jí vprvu nevěří, když vidí její šťastný výraz ale přesto utíká dozadu. už jen otevře dveře a plameny mu jdou divoce naproti. tady se už nedá nic dělat. honem vyhnat děti s postelí v pyžamech. za pár chvil byla chaloupka jeden velký zuříci a řvoucí živel. naši chaloupku se vším co člověk může mít i se starými rodinnými kronikami, spoustou fotek, doma natočených filmů ještě na kameru s kličkou, památek i maličkostí které člověka občas jemně pohladí. ( nepočítam škodu hmotnou, no co už) tak vše to vše vzal oheň, ale pět lidských životů zůstalo, díky mamince, uchráněno. pro doplnění - holky spaly poprvé po dlouhé době vpředu ve světnici, nevím proč, jinak měly udělaný nový pokojíček dalo by se říct ve stodole, která přímo navazovala na chalupu. a ta velká rána co se sestra ještě ve spánku slyšela tak to byla ta stodola, která právě spadla. náhoda? co by bylo, kdyby jí nebylo? zní to jako pohádka, tož ba, je to pohádka, občas se i pohádky stávají. :)

helco

(Dagmar, 19. 6. 2008 22:42)

helco neomlouvej se mozna to co sem napsala vyznelo dost tvrde a to jsem opravdu nechtela ja vim koneckoncu ty jsi jen opakovala nazor ktery jsi cetla v te knizce a to nemusi znamenat ze je tvuj. Ja jsem se necitila urazena ale myslim si ze ta Anis ma dost problemu s pritelem kterej nevi co chce a do toho ten potrat vis nekdo muze byt psychicky labilnejsi a dava si vsechno za vinnu. Ale uz toho nechme radsi mi rekni jak je to s tou sikanou v te praci na tvoji osobu treba nenco vymyslime, protoze to je vec kterou nesnasim . Mej se krasne uzivej si deti a jestli jsem se ti zdala tvrda tak se jeste jednou omluvam

omluva

(Hela, 19. 6. 2008 20:15)

Milá Dagmar,
omlouvám se, jestli jsem tě nějakým způsobem urazila, to, co jsem napsala nemělo být myšleno jako nějaká výtka, nebo myšlenka v tom smyslu, že nějaká maminka odmítá své dítě a proto se jí nenarodí. Jde jen o to přijmout a respektovat rozhodnutí někoho jiného ať je to Bůh, nebo nějdo jiný. Pokud se tě moje slova jakkoliv dotkla, moc se omlouvám. Bolest musí být obrovská, chtěla jsem jen pomoci podívat se na nekteré věci z jiného úhlu, ale bolestivé zážitky léčí hlavně čas. Ještě jednou se omlouvám. Hela

''???

(Dagmar, 19. 6. 2008 10:55)

Anis ty jeste porad bydlis v italii?? Ja taky jsem tady vdana uz 5 let bydlim v Cosenzi. Ale jinak je mi lito co se ti stalo me taky pred dvema mesici,proto si myslim ze Hela si tu poznamku mohla odpustit, neverim tomu co pises o te knize, jakoze nenarozene dite se citi odmitnute a proto jeho dusiska odejde tam odkud se vratila. Ty ktera si tim neprosla si ani neumis predstavit jak tim muzes ublizit zene, ktera prave prisla o dite. Z vlastni cerstve zkusenosti vim co to je ta zena si dava sami tisic vin, kdybych nedela tohle nebo tamto urcite by se to nestalo a slyset rict ze to je proto ze se ten maly clovicek citil odmitnut je vrchol!! Co rika jeste ta chytra kniha proc moje dite odeslo?? Snad ne taky proto ze se citilo odmitnute zvlaste kdyz uz bylo pocato s umyslem mit dite a radost byla velika na vsech stranach. Jestli byl v mem okoli nekdo kdo mi to nepral to nevim. Ale mi jako rodice a prarodice jsme radosti zkakali. Neco ti reknu, kdyz jsem lezela doma v posteli a potracela moje dite nedelala jsem nic jineho nez si hladila brisko a rikala tomu malemu puleckovi at tam u me vydrzi at se neboji ze tady se na nej vsichni moc tesi a taky co vsechno spolu budeme delat az se narodi kam h vezmu. Ale podle tve teorie z te knihy odeslo protoze se necitilo prijato. Blbost ale v jednom mas pravdu to ze mit zdrave dite neni samozrejmost ale dar od Boha

Žandě a Anisce

(Hela, 18. 6. 2008 20:33)

Milá Žando a Anisko,
já mám to štěstí, že se mi narodily dvě krásné, zdravé děti a musím říct, že si většinou lidé neuvědomují a někdy ani já, jak mám pobyt na tomto světě ulehčen. Vedle Vašich problémů jsou ty moje hloupostí. (osm let není žádná komunikace mezi mnou a mými rodiči, momentálně řeším šikanu mé osoby v práci))
Co se týče dětí, myslím, že by Vám některé věci mohla pomoci pochopit kniha Zdeňky Jordánové ,,Tvoje dítě jako šance pro tebe"
Je zde úžasným způsobem vysvětleno, jak si dušičky vybírají své rodiče podle toho, co se mají tady na zemi naučit.
Anis, určitě pro tebe byla ztráta nenarozeného dítěte těžká, ale věř tomu, že je možné i to, že jeho dušička cítila odmítnutí a raději se vrátila tam, odkud k tobě přišla. Ve výše uvedené knize je velký význam přikládán i energii a ,,záměru", který provází už oplodnění vajíčka.
Žando, z tvého příspěvku je cítit láska a obětavost, se kterou přistupuješ ke své holčičce a jejímu postižení. Nejdůležitější je opravdu láska a přijetí. Není nic smutnějšího, když cítíte z maminky negativní energii, kdy odmítá přijmout své dítě. Ať jsou to takové hlouposti jako je pohlaví, schopnosti nebo známky ve škole. (jsem učitelka a každé dítě je poklad, každé dítě mě naučilo něco nového. já je učím násobilku a vyjmenovaná slova a oni mne pochopení a přijetí bez výhrad)
Nejsem věřící, ale životní rány mě přivedly ke kartám a věcem, které nejdou uchopit, ale ,,jen" cítit.
Já tě Žando nelituji, já smekám nad tvojí silou. Píšeš, že i po dvanácti letech cítíš bolest a paniku, když si vzpomeneš,jak ti sdělili, že dítě není zdravé.není zdravé. Zřejmě je v tobě stále blok, který by bylo dobré odstranit.
Mějte se všichni krásně, hodně štěstí. Hela

Žandě

(Anis, 15. 6. 2008 23:16)

Ahoj Žando,

po přečtení tvého příspěvku jsem se začala stydět... Dovol mi vyjádřit ti mou lítost nad tvým osudem a osudem tvé dcerky. Obě musíte být strašně silné a statečné, když jste dokázaly přečkat to vše co píšeš. Přeji vám oběma hodně síly kterou potřebujete a strašně moc štěstíčka... Přeji ti, aby jsi se mohla se svou dcerkou smát a aby jsi se mohla radovat z jejích úspěchů. Je mi hrozně, když si uvědomím, jak se dokážu litovat... a přitom mě zdaleka nepostihlo to, co tebe. Hodně štěstí a všechno dobré! A určitě dej vědět, jak se vám daří... Děkuji.

Anisko

(Žanda, 5. 6. 2008 23:41)

cítím s tebou. Je mi líto, co teď prožíváš. Víš, já mám postiženou dceru, má těžkou vrozenou vývojovou vadu, která způsobuje mentální retardaci, ochrnutí nohou a svěračů a epilepsii. Už tak od třetího měsíce těhotenství mě intuice (nebo andělé) upozorňovali, že dítě nebude v pořádku. V osmém měsíci to objevila lékařka na ultrazvuku a já i po 12 letech cítím tu bolest a paniku, která mě po zprávě zaplavila. Od té doby měla Šárka několik (asi 8) tak vážných komlikací, že přežila jen zázrakem. Poprvé ležela jako 14 denní v inkubátoru a měla pooperační infekci mozkových komor s celkovou sepsí organizmu. Seděla jsem u ní a nevěděla jsem, jesli mám prosit Boha, aby ji zachránil nebo aby si ji vzal k sobě. A tehdy jsem na chvíli dokázala opustit své vlastní chtění a upřímně jsem odevzdala život svého dítěte do jeho rukou. ("Pane, jsem Tvoje služebnice, staň se mi podle Tvé vůle... nebo jinak: Ať rozhodneš jak chceš, Pane, nehledě na svou bolest, přijmu Tvoji vůli) O dva týdny později mi lékaři řekli, že musí dcerce do mozku umístit tzv. shunt - to je hadička s ventilkem, která udržuje v mozku správný tlak. Vyděsilo mě to a rychle jsem se začala modlit, aby nás toho Bůh uchránil. A tehdy jsem dostala (fyzicky) facku a nějaká bytost mi připoměla,jak rychle jsem zpychla - jěště před pár dny jsem odevzdávala dítě do rukou Božích a najednou vím přesně, co má Bůh dělat.... Od té doby mi dcera ještě několikrát prakticky umírala v rukou. a jen v těch nejvypjatějších chvílích se dokážu vzdát kontroly nad jejím životem a pocitu, že jen já vím, jak mají věci jít. Nemyslím, že by andělé mohli ve všech případech ovlivnit chod věcí. Ale určitě jsou vždycky s tebou. I když je pro svoji bolest a zmatek v duši nemůžeš slyšet. Přeju ti, aby tohle smutné období v tvém životě netrvalo dlouho a aby co nejdřív zase převládla láska, štěstí a nové naděje. J.

Díky

(Looooo :), 30. 5. 2008 22:38)

Ahoja, děkuju vám za tyhle stránky, docela mi pomáhají :) Věřím na anděly a na různé věci co se týká magie, astrologie, přírodních živlů, znamení zvěrokruhu a tak dále. Už dvakrát jsem si tu nechala vyložit andělské karty a vyšlo mi to přesně tak, v jaké jsem se naskýtala situaci. Sama doma mám své vlastní vyrobené runy a papírky s "ano" a "ne". zní to sice jako prkotina, ale většinou odpoví dobře. Když sem se jich ptala na pár konkrétních otázek, na které znám odpověd, abych si ověřila správnost jejich odpovědi, odpověděli správě pokaždé. Od té doby jim svěřuju co a jak se bude dít. Takže vám děkuji ještě jednou. Mám i svůj blog www.modnisvet.blog.cz a nebo majl Lucie.Kozlov@seznam.cz
Děkuji. Ještě jsem se chtěla zeptat, děláte nějaké výklady zadarmo a po inetrnetu? Strašně by mě to zajímalo, pltž si v hodně věcech nevím rady a tak bych se někoho chtěla zeptat, jakou cestou bych měla jít. Když tak mi napište prosím, pokud budete mít čas.
Je mi sice teprve 17 let, ale zajímám se o to dost.
S pozdravem Lucie:)

Andele?

(Anis, 19. 5. 2008 1:55)

Ahoj Ivanko :)
Tak tedy pisu znova, abych mohla rict, jak to dopadlo.
Vis, mam kamaradku, ktera na andely opravdu hodne veri a vzdycky mi rikala, ze mam to stesti, ze je muzu slyset. Slysela jsem je jeste jednou a o tom prave chci napsat. A rada bych te take poprosila, zda bys mi rekla svuj nazor na me otazky...

Tedy, odjela jsem s pritelem do te Italie. Zili jsme si tam opravdu krasne, citila jsem se stastna a nic mi nechybelo. Kdyby mohl, snesl by mi snad modre z nebe :))
Pracovala jsem v jeho firme, travili jsme spolu 24 hodin denne a tak logicky jsme zacali mit problemy. Pak prisel den, kdy jsme se v praci hodne pohadali, tak jsem odesla domu, lehla si na postel a uvazovala jsem o tom, ze odjedu domu do Ceska. V tom jsem uslysela zase ten hlas, ktery mi rikal: ´budes mit dite´. To uz mi prislo jako halucinace, protoze jsem na stoprocent vedela, ze nemuzu byt tehotna i kdyz bych si to moc prala, ale pul roku se to nedarilo a navic jsem mela takove ty ´zenske dny´:) Priteli jsem tedy oznamila, ze ze dva tydny odjedu domu, protoze se mi uz moc styska po te cestine a vubec ... potrebujeme si od sebe odpocinout :)
Odjela jsem a po dalsich dvou tydnech jsem zjistila, ze jsem tehotna! Okamzite jsem si vzpomela na ten hlas, ktery mi rekl, ze budu mit dite a mozna i verila, ze ty andele mi splnili me prani???
Hned jsem to volala priteli. Jake bylo moje prekvapeni, kdyz mi oznamil, ze dite nechce. Pak mi ale rekl, ze on umi byt stastny, jen kdyz ja jsem stastna a tak pokud me to dite udela stastnou, tak se musi narodit :)
Trochu jsem byla z jeho reakce vedle, ale vic me zamestnavala myslenka na to, abych hlavne mela zdrave dite. V tu dobu mi moje vyse zminena kamaradka dala knizku ´Leceni s andely´, kterou jsem precetla za jeden den.
Kazdy den, rano, vecer, jak jsem si vzpomela, jsem prosila andely, aby moje dite chranili, aby vse bylo v poradku, aby bylo zdrave a moc jsem jim verila, protoze jsem se vlastne sama presvedcila, ze kolem me jsou a tak me preci musi slyset...
Takhle jsem si uzivala toho krasenho pocitu nekolik tydnu, nez jsem sla na prvni kontrolu k doktorce. Ta mi rekla, ze miminko tam je, odpovida veliskosti, ale bohuzel neni patrna srdecni akce a pozvala si me za dva dny znovu. Myslela jsem, ze ty dva dny nevydrzim cekat, prosila jsem jeste vice andely o to, aby vse bylo v poradku, verila jsem, ze kdyz je pozadam, ze to tak bude. Nebylo. Srdicko opravdu prestalo tlouct.
To co nasledovalo potom, bylo pro me jako nocni mura. Je to dva mesice a ja porad premyslim proc? Proc me nevyslyseli? Proc mi oznamili, ze budu mit dite, ktere nemam? Jak si to mam vysvetlit? Uvazuju o tom, jestli opravdu jsou, nebo nejsou, jestli ten hlas nebyla nejaka moje myslenka..., nevim. Co si o tom myslis ty? Diky za odpoved :)

Díky za milé příběhy

(Ivana, 17. 5. 2008 1:40)

Zdravím vás tady všechny po předlouhé době a chtěla bych moc a moc poděkovat za nádherné příběhy z vašich životů.
Víte, člověk se kolikrát opravdu diví, co vše se nám v životě přihodí. Jsme vychováváni v materiálním světě a vše, co nesouvisí s ním a nemůžeme si na to sáhnout, se nám zdá jako sen, či jako něco, co nemůže být pravda. Však "nadpřirozené" příběhy vás, kteří sem píšete, svědčí o opaku. Existuje cosi, co je lidskému sluchu i zraku skryté, však kdo má vyvinutý šestý smysl, pak ne nemožné...

Anisko, ano andělé jsou kolem nás a pomáhají, stačí se jim nebránit a poslouchat je a hlavně je o tu pomoc také požádat... Doufám, že nám napíšeš, jak ta láska nakonec dopadla... ;-) Fakt moc hezké.

Zdenko, maminka měla pravdu. Vždyť lidé v těch přírodnějších společnostech smrt opravdu oslavují... To jen my lidé ze světa měst, aut a všeho umělého, pláčeme, protože na nádherný posmrtný život nechceme věřit. A tak nás bolest zaslepuje a my pak neslyšíme naše zemřelé blízké, co říkají: "Máme se dobře, je nám fajn a tak pro nás nesmutněte. Opět se jednoho dne setkáme"... Opravdu krásný příběh o setkání s oním světem.

Janino, ano šestý smysl. Vše je zaznamenáno, vše má nějký úkol, účel, úděl, smysl.... Nemá smysl si vyčítat, že jsi něco věděla dříve, než se stalo. Stejně bys to nezměnila. Byly to jejich životy a jejich příběh. A člověk nemůže do toho zasáhnout, pokud mu to není dovoleno, neb není o to požádán, byť by si kolikráte moc přál. Protože by ti stejně nevěřili, žes to věděla.
Kačko, též krásný příběh. ;-)

Denčo, maminka je u tebe, i když je už jinde. a kamínek? Neboj, on nikomu neublíží, ani nic nezavinil...Byla to jen shoda náhod... On vás jen provázel a možná na chvilenku pozastavil to, co se stejně muselo stát. Nevyčítej mu nic, ale poděkuj za jeho pomoc... Drž se a opatruj...

Děvčátka zlatá děkuji vám ještě jednou za opravdu krásné příběhy a budu se těšit na další.
Mějte se všichni krásně a sluníčkově. S láskou a srdíčkovými pozdravy, Ivana.

hlas

(Anis, 15. 5. 2008 21:39)

Zamilovala jsem se do muze z Italie. Slibovali jsme si lasku na dalku, planovali jsme si spolecnou budnoucnost. Pripravovali jsme na to sve zivoty, hlavne ja, protoze jsem mela odejit ze sve zeme. Odevzdala jsem opravdu velkou dan, rodice se na me zacali zlobit a prestali se mnou komunikovat. Ale srdce bylo silnejsi... Pak si pro me prijel, zacali jsme spolu bydlet a velice brzo jsme prisli na to, ze to neni az tak idealni, jak jsme si to malovali. Po tydnu mi rekl, ze neni schopen si se mnou predstavit budoucnost. Zhroutil se mi svet, protoze jsem kvuli nemu opustila vse co jsem mela rada a slepe jsem mu verila, milovala jsem ho a neumela jsem si bez nej zivot predstavit. Dohodli jsme se, ze jeste tak 10 zustanu a on me pak odveze domu. Kazde rano, kdyz jsem vysla na terasu, jsem slysela zvlastni hlas, nebyl to vylozene hlas, ale nekdo mi kazde rano rikal: ´ano, odjedes, ale on si pro tebe prijede´ Slysela jsem to kazde rano na stejnem miste, jen na te terase.
Rikala jsem si, ze je to proste blbost, nechapala jsem proc ten hlas stale slysim a rikala jsem si, ze jse se uz docista zblaznila... Pak jsem skutecne odjela, rozloucil se se mnou a rekl mi, ze se moc omlouva, ale opravdu nejsem to, co on hleda. Bylo mi moc smutno, doma na me nikdo necekal... Po sesti dnech se pritel objevil u me doma. Rekl mi, ze si pro me prijel a nastartovala se velika laska. Odjela jsem s nim a az teprve tam, kdyz jsem se znova postavila na tu terasu, jsem si vzpomela na ten hlas...,bylo to strasne zvlastni. Tak snad andele?

Nic nekončí...

(Zdenka M., 8. 5. 2008 12:55)

Tak já se Vám svěřím s mým zážitkem který se stal před třemi lety. Pečovala jsem posledních 6 let o svou matku, který mi u mě doma v 87 letech umírala. Celé to trvalo 3 dny a dvě noci. Nechodila jsem spát jen jsem oblečená v křesle odpočívala. Pečovala jsem o odcházející tělo a kladla si intenzivní otázku, co se děje s duší člověka, zda netrpí když odchází z těla? Jednu chvíli jsem přeci jen únavou zdřímla a zdál se mi sen. Jedu svým vozem a ve známém prostředí vůz zpomaluje, já zajíždím na chodník mezi lidi, hlava mi padá na volant a duše se vznese, lidé se sbíhají a křičí,,co se stalo,, a já sezhora v klidu odvětím, ,,nic zvláštního zemřela jsem,,.To nejlepší však přišlo: za mými zády se ozvalo, tak se dívej čím jsi už byla, přede mnou se objevila žena, jež se po chvíli proměnila v muže a ten v další bytost...celkem 6x a já žasla a jásala, jaké je to nádhera, že smrtí těla nic nekončí...Matka mi říkala až umřu neplačte, ale oslavujte...Teď už vím proč...Hodně lásky a souznění s přírodou všem....

předtucha

(Jana H., 6. 5. 2008 15:05)

Je to asi dva roky zpět.Jeden večer jsem se šla osprchovat tak jako vždycky a když jsem se zeslíkala roztrhla jsem si řetízek který jsem měla od svého kamaráda.V tu chvíli se mi udělalo strašně zle a začla jsem být hrozně nervózdní a napjatá.Vrátila jsem se do pokoje za mým manželem a řekla jsem mu "něco se stane roztrhl se mi řetízek"on se jen pousmál a řekl běž si lehnout to tě přejde.Ráno jsem odjela do školy ale ten pocit přetrvával.Odpoledne když jsem se vrátila a došla jsem do kuchyně u stolu seděla moje tchýně a plakala.Zeptala jsem se co se stalo a ona že umřel děda(mémo manžela).Když mi to řekla věděla jsem že to byl ten můj divný pocit popravdě sem se od té chvíle cítila o něco líp ale pořád jsem byla nervozdní .Ten pocit mě pořád pronásledoval pořád jsem chodila z myšlenkou že se ještě něco stane.A ono se stalo přesně týden na to opět ve středu dostal můj děda mrtvičku.Je to šílený ale pořád mě ten pocit nepřecházel a další týden zes ve středu manželovi umřel druhý děda.Vím je to asi morbidní ale v tu chvíli jak jsem se to dozvěděla ta velká tíha co mě pronásledovala 3 týdny najednou zmyzela.Nechápu jak jsem to mohla tušit že se něco stane.Že by šestý smysl?


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10

následující »