Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stránky a jejich obsah

20. 12. 2006

 

magické příběhy ze života


 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Babička

(Venda, 31. 3. 2007 15:22)

Dobrý den, také bych se s Vámi ráda podělila o zážitky, které se mi stávají od dštství. Už jako malému dítěti se mi často stalo, že v nějaké situaci nebo na nějakém místě jsem měla pocit, že už jsem tam někdy byla a okolí znala. S nástupem do školy už se mi to tolik nestávalo, vzpomínám si až na zážitek z prázdnin v 7. třídě. V bývalém Sovětském svazu jsem perfektně rozuměla všemu, co lidé rusky říkali a na náměstí v Moskvě jsem měla důvěrný pocit, že to tam znám. Věděla jsem, kde co je, jak se kam dostanu a výborně se domluvila s lidmi. V dospívání jsme se o tajemno zabývali já i bratr. Jednou bratr přišel s nápadem, že budeme vyvolávat duchy, že se to naučil na internátu. Nechtělo se mi, ale nechala jsem se přesvědčit a vyvolané bytosti jsme kladli různé otázky týkající se naší rodiny. Ptala jsem se kolik budu mít dětí, zda se toho dožijí obě mé babičky apod. Dostudovala jsem, vdala se a v době, kdy jsem byla těhotná, žily obě moje babičky i když jedna byla nemocná. Tehdy jsem si vzpomněla na dávné vyvolávání důchů a na odpověď, že vnoučete se dočká pouze jedna babička. Byla jsem ráda, že se předpověď nesplní, navíc se babička velmi těšila z mého těhotenství a doslova ji drželo při životě. Slíbíli jsme jí, že bude 1., kdo uvidí naše miminko. Naše děťátko se začalo hlásit okolo půlnoci 29. října a již ve 3 ráno bylo na světě. Porod byl rychlý a bezproblémový a já si na porodním sále říkala, jak se bude babička radovat. Holčičce jsme dali jméno Kateřina po babiččině mamince. Brzy nás obě propustily a z porodnice měla vést slíbená cesta za babičkou. K mému překvapení nás manžel zavezl domů, kde čekal už i můj taťka a řekli mi, že to nechtěli říkat v porodnici, ale že babička už miminko neuvidí, protože 29. října v noci zemřela a s naší holčičkou se o pouhých pár hodin minula. Kromě velké lítosti jsem si uvědomila, že se přesně vyplnily odpovědi, které jsme tehdy s bratrem dostaly. A pevně věřím, že babička ještě než odešla někam dál, holčičku viděla a je v ní nějakým způsobem přítomná...

cestovani

(packa, 25. 3. 2007 1:03)

Dobry den, chtela bych se s Vami podelit o zazitky, ktere provazi muj zivot. Nevim, jak to nazvat. Mozna to ma neco spolecneho z astralnim cestovanim. Poprve se mi to prihodilo v puberte, asi ve ctrnacti letech. Vecer jsem lezela v posteli a snazila se usnout. Kdyz uz to pomalu prichazelo, zacalo mi silene brnet telo a neco me z nej zacalo vytlacet. Citila jsem, jak se zvedam. Zacala jsem se silou vule branit, protoze se mi ten pocit velmi nelibil. Nastesti to prestalo, ale dalsi dny se to opakovalo. Dlouhou dobu jsem se bala chodit spat, ale pozdeji jsem se to naucila vuli ovladat, tak to nastesti na delsi dobu prestalo. Uplne jsem na to zapomela, ale pozdeji to zacalo znovu. Stava se to vzdy ve stavu, mezi bdenim a spankem. Muzu vnimat sve okoli, ale je to velmi neprijemny stav, pri kterem se citim v nebezpeci. Snazim se tomu vyhybat jak muzu a zrovna bych chtela apelovat na ostatni, aby si s astralnim cestovanim a podobnymi vecmi nezahravali. Jeste bych chtela popsat zazitek, ktery se mi v tomto stavu prihodil. Jednou odpoledne jsem lezela na sedacce v obyvaku a zase to zacalo. Neco me vytlacovalo z tela a tentokrat jsem z nej opravdu "vylezla". Zvedla jsem se a postavila se vedle sedacky zady k oknu. Prede mnou se objevilo velke zrcadlo. Videla jsem svuj velmi rozmazany obraz a za zady v okne v dalce obrovskou gotickou katedralu. Bylo to velice zvlastni. Rozhodla jsem se opet si lehnout na misto z ktereho jsem se zvedla, ale v tu chvili se vedle me nekdo mihnul a zarval me jmeno a pokusil se me chytit. V posledni chvilce jsem uvidela habyt, co mel na sobe. Presne takovy, jaky nosi frantiskani s uzlem okolo pasu. V tu chvili jsem si myslela, ze to byl muj otec. Kdyz jsem se probrala do normalniho vedomi, nikdo tam nebyl a tata byl v jine casti domu. Frantiskani vubec maji neco se mnou spolecneho. Mela jsem par zvlastnich snu. Mozna je ten jeden muj andel strazny nebo nejaky prizrak z minuleho zivota. Jednou jsem citila, jak me polibil na tvar. Teda alespon si myslim, ze to byl on. Nevim, co si o tom myslet... Kazdopadne se "tem" stavum (mozna astarlni cestovani nebo neco podobneho) snazim vyhybat, jak muzu, ale obcas se to stava samovolne. To se potom branim a radsi vstanu a jdu neco delat. Nastesti se to stava opravdu zritka. Mozna jsou to uplne kraviny a jen nejaky druh snu. Obcas si pripadam, jak nejaky blazen, protoze sama sobe neverim, ze by se neco takoveho mohlo dit. Jsem tak trochu skeptik :-) Jeste nikdy jsem se s tim nikomu nesverila, ale tady mi nic nebrani, protoze je to anonimni :-) Kazdopadne bych byla rada, kdyby mi nekdo, kdo ma podobne zazitky, poradil, co si o tom myslet. Taky bych chtela podekovat milym carodejkam za tyto velmi zajimave stranky. Preji Vam hodne sil do budoucna. Tyto stranky to urcite vyzaduji :-)...

deda? nebo andel?

(katka, 16. 2. 2007 18:36)

bylo mi 7 a presne na moje narozeniny jak sem se cesala a byla sem uzrdcadlata sem tam nekoho uvidela pak sem ho poznala to je ten muz z fotky no jo to je prece deda ja sem ho ani neznala protoze umrel driv nez sem se narodila.Stala sem tam jako pribyta .Za mnou nikdo nebyl tak sem de zase otocila na zrdcadlo a deda mne hladil a septem sem slisela jak mi povida ze sem hezka holka a ze mi preje vse nejlepsi a ze mne bude chranit a sledovat mne pak mi dal pusu a este rekl ze se zamnou pride podivat ale az za 7 let takze v 14 pak odletel . JA mnela trochu strach ale mi byla take zima .mnel tak hezke kridla .uz se moc tesim bude to uz za 4 roky

Léčivé kameny

(Iva /ze dne17. 09. 2006 16:45/, 5. 2. 2007 16:09)

Po přečtení vašeho článku "Léčivé kameny" se mi vybavil okamžitě můj příběh s touto tématikou související.
Asi před 9 lety jsem poznala, co opravdu vážně "dovedou" kameny. Důvěrně jim říkám kamínky, i když jsou někdy i "pěkně" veliké! Moc a moc jsem se chtěla zúčastnit jednoho semináře o věcech "mezi nebem a zemí", ale měla jsem problémy s očima-velmi silný zánět spojivek. 1. den semináře večer (seminář byl 2-denní) jsem už měla problémy i koukat kolem sebe. Lektor mi půjčil přes noc léčivý kámen a ejhle! Ráno jsem měla oči téměř čisté. Ještě dopoledne jsem si vědomě přiložila na chvíli při výkladu kámen na pravé oko, které ještě "zlobilo" a domů jsem po semináři ve večerních hodinách jela v pořádku. A pak ať někdo tvrdí, že kameny tuto schopnost - léčit - nemají. Přesvědčila jsem se o jejich schopnosti léčit mockrát a ráda tyto zkušenosti předávám dál. Dělá mi to radost a vím, že je to zapotřebí.

Divný kámen

(Radana, 4. 2. 2007 19:42)

Koupila jsem si právě před dvěma dny kámen, který se mi líbil - Onyx. Je ve tvaru kolečka, takže jsem jím provlékla kůži a normálně ho začla nosit. Dnes ráno když jsem vstávala, jsem zjistila, že kámen na krku nemám. Ležel mi na polštáři a kůži jsem měla zavázanou na krku. Nevím jak a je to nad moje chápání co se v tu noc stalo a jsem z toho celkem vyděšená. Nikdo z rodiny mi to nechce věřit, ale přítel který vstával se mnou to viděl a také se moc divil. Beru to jako výzvu toho kamene, že ho nemám nosit. A tak jsem ho po 2 dnech odložila. Já vím, je to opravdu divné, ale ten kámen by se sám z té kůže nedostal. Ještě teď tomu sama nemůžu uvěřit.

Co to?

(Mates, 16. 1. 2007 20:37)

Jednoho dne jsme jeli na školní výlet do Osvětimi. Celá prohlídka byla velice zajímavá, ale neustále jsem měla takový divný pocit. Kdo by ho tam taky neměl. Ale když jsme nakonec šli cestou směrem k plynovým komorám, hrozně jsem se vyděsila. Prostě vím, že jednou jsem tam šla. Byla ta fatamorgána? Nevím, ale něco mi říka, že jsem tam už jednou byla.

Pes a babička

(Andílek, 27. 12. 2006 18:24)

Když už jsem byla přestěhovaná u mého přítele na Slovensku, tak se stalo to, čeho jsem se nejvíce obávala. Žili jsme v domě s babičkou, která jednoho dne před mýma očima zemřela. Zemřela na zahradě na lavičce, kde každý den pospávala. Musím napsat, že do dnešního dne jsem se s tím nevyrovnala a i když je již dům po celkové rekonstrukci a skoro od základů přestavěný, mám v něm divný pocit. Měli jsme v té době štěně, které si s babičkou velice rozumělo. Když jsem ho po její smrti několikrát venčila, vždy šel k lavičce na které zemřela, posadil se před ní a štěkal a štěkal. Nikdy jsem v domě ani na zahradě žádný přízrak neviděla, ale dobře se tam necítím.

Náhoda?

(Lala, 20. 12. 2006 14:35)

Byla jsem doma a dívala se do zrcadla. najednou se za mnou objevil člověk, který mi řekl, že se jmenuje HAHODA. Jsem z toho velmi zmatená a myslím si, že to byl můj Anděl.

Andělé nebo jen náhoda..?

(Pavlína, 9. 12. 2006 21:41)

Pavlí (snad neurazím tykáním), ale zrovna včera jsem poprvé na věštírně četla o andělské magii. Dnes jsem nad tím celý den přemýšlela. Doma si ťukají na čelo, ale já všemu co jsem se tu dozvěděla maximálně věřím. Děkuji za příspěvek, který jsi napsala. Ráda bych se dozvěděla mnohem víc, poradila by jsi mi kde jsi čerpala? A máš ještě nějaké podobné zážitky? Víš před rokem jsem měla ošklivou autonehodu, srazila jsem světelnou lampu a nevím jak, ale rezerva mi vylítla střechou (měla jsem Pick - upa)a já jsem vyvázla bez vážného zranění. Probudila jsem se v nemocnici a nic z celého dne si nepamatovala. Až časem se mi začalo pár věcí osvětlovat. Zvláštní však bylo, že ten den pouštěl taťka v půl čtvrté odpoledne vyvenčit psa Nelču, domů už nedošla, napila se z potoka a umřela. Když jsem si přebírala věci, které v mém autě ještě zůstaly, všimla jsem si zastaveného času na hodinách. Bylo pět minut po půl čtvrté... mamka si myslí, že mi dala svůj život... nevím, každopádně přežila jsem zázrakem. Pavlína

Anděl strážný mi zachránil život

(Pavla, 9. 12. 2006 16:44)

Od puberty se zajímám o magii a asi ve 22 letech kolem Vánoc, magický to čas, se mi stalo, že jsem v sobě oběvila léčitelské schopnosti atd...Po 10 letech jsem slyšela, že Andělé opravdu existují od mé kamarádky a darovala mi knihu "Andělé". Jednou v noci jedu z Brna do Prahy a byla jsem strašně unavená a chtělo se mi spát, takže mi bylo jasné, že po cestě budu spát po benzinkách. Bohužel jsem k benzince nestačila ani dojet a už mě přepadl mikrospánek v rychlosti 160 km/h. V tu sekundu, kdy jsem upadla do nevědomí, se něco stalo, bylo to velmi rychlé: Otevřelo se mi okénko u řidiče úplně dokořán, ten moment hluku a větru mě hned probudil , první co jsem si nahlas řekla, bylo: Andělíčku strážníčku, děkuji Ti , že jsi tady se mnou. Byla bych dávno mrtvá. Věděla jsem, že něco se mnou jede. Chtěla jsem okno zavřít, ale elektrika se v celém autě zablokovala, tak jsem stejně musela zastavit na benzince a opravit to, povedlo se, jedu dál. Celou cestu se mi pořád po kouskách okno otevíralo a zavíralo, aby mě to drželo při vědomí, no a šťastně jsem dojela, v Praze se vše vrátilo do normálu. Od té doby provozuji magii s Anděli a vždy mi pomohli, dělají nevídané zázraky, ale musíte v ně maximálně věřit. Mě dokázali, že existují. Pavla.

vzkaz pro Johanku z (p) Arku

(pavlínka, 9. 12. 2006 0:36)

milá Johanko, stejné pocity mám i já. V noci se kolikrát probudím a cítím, že se nemůžu hnout mám zvláštní pocit jako by u mě někdo stál. Jsem v křeči a bojím se. I když manžel leží vedle mě, necítím se v bezpečí. Zrovna teď není doma a já se bojím jít sama si lehnout. Není nic horšího, než tma a samota. Lépe se mi spí ve dne.

Bubák

(Žanda, 14. 11. 2006 23:36)

Stalo se mi něco hodně podobného jako Werunce. Když mi bylo tak deset, byla jsem u babičky na Vysočině. Jednou v noci jsem se probudila a v nohách mé postele stála bílá zářící postava. Vypadala jako lidská kromě hlavy. Tu měla spíš jako koňskou, hranatou a špičatou s ušima úplně nahoře. Kolem očí měla cihlově červené kruhy a kolem ještě šedomodré. Hrozně jsem se bála. Otvíralo to na mě bezhlesně hubu a ze zubů tomu kapalo něco čirého. Byla jsem ale dítě vedené k samostatnosti, tak jsem ani nepípla a ráno jsem si namlouvala, že se mi to jen zdálo. Jenže - ono se to zapomenout nedá. O několik let později jsem sledovala v televizi pořad o španělském malíři Goyovi. Ten v jednom období života po těžké nemoci maloval jen přízraky a démony. A na jeho obrazech je namalovaný i ten můj. Přesně ve stejných barvách. Hned na několika. Například ve slavném obraze" Sv. František Borgiáš u lože umírajícího" je to hned ten první zleva.

Tarot

(Jana, 1. 11. 2006 12:50)

Tarotové karty ,jsou zvláštní věc.Nikdy mně a mému staršímu synovi,nevyšly výklady od astroložy ani od kartářky s mariáškami,ale tarot pro nás funguje na stopro.Tahám si kartu každý den ,kdykoli vytáhnu císaře,vždycky mám maximálně do 2 dnů kšeft/peníze/,kdykoli přijde VI ,jěště ten den se musím , pro něco závažného rozhodnout,moje bývalá kolegyně si v dubnu mermomocí chtěla vytáhnout kartu,vytáhla si 13,vyděsila se,říkám,klid nějaká změna,jen jsme uvařili kafe,přišla její šéfová,že jí přestěhuje kancelář na druhý konec města.Koukala na mně vošklivě ,já jí na to řekla , to já ne to ty karty,další známé zase nosí peníze 15tka,když si ji vytáhne jde si vsadit a vždycky má aspon 5 tisíc , jěště ,že jí ta karta nechodí tak často.Mám tarot asi čtyři roky a je zajímavé jak se některé karty,/vnucují/i několikrát za den.

Sovinec

(Romana, 15. 10. 2006 11:55)

Zdravím všechny a zvlášť tvůrce těchto prima stránek.
Dovolím si taky přidat.
Loni jsem byla poprvé na hradě Sovinec a jakmile jsme dorazili na horní nádvoří, měla jsem pocit, že to tam znám. Několikrát se mi zdál takový ten "špatný sen" - válka, Němci, strach. Spíš jsem se soustředila na vnímání toho kolem, když tu najednou slyším průvodkyni, že na tomto zámku byli za války Němci, měli zde svůj tábor a také tam věznili lidi.
Nevím, je možné, že jsem to někde četla a proto se mi to zdálo povědomé nebo to možná bylo někdy v televizi, ale každopádně to byl pro mě silný zážitek. A řeknu vám ještě jedno, na hrady jezdívám relativně často, ale nádvoří Sovince si vybavím zřeleně jako jedno z mála kdykoliv si na něj vzpomenu.

duch

(janka, 6. 10. 2006 12:01)

je to 2roky bylo léto jeli sme na chatku ja nemohu spat každý den chodím kolem 2 ten den co sem opjet nemohla usnout sem šla k oknu a co sem vyděla dotet´´ka mě mrazí stala tam holčička ja naní koukam obličej nešel vydet vlasy blond pes ani nezaštěkal manžela sem neprobudila rano to říkam kamaradce ta odešla pak přišla a říka ted jsem potkala paní a ta říkalaže je to legenda stará 100let že se tu oběsila malá holčička na tom stromě ten strom byl vedle chalupi hned jsme odjeli domu -ps.letos sme jeli okolo a mužu říc že pomně šel mráz

Zámek

(Petra, 5. 10. 2006 13:30)

Na slovensku existuje místo které jsem navštívila poprvé už jako malá holka a od první chvíle jsem věděla ,že jsem tam doma.Znala jsem ho do nejmenších podrobností an dodnes kdykoli se objevi na obrazovce sebemenší detail poznám ho.

papuča

(anna, 26. 9. 2006 20:21)

Mala som brata ktorý bol velmi nešťastný v živote. Neskoršie prišiel o byt i rodinu. Manželka mu zomrela a tak sa uchýlil ku mne. Rád popíjal, ale to bol velmi pracovitý človek. Môj syn mu často odvrával a tak bol brat na neho nabručaný a sem tam dostal pohlavok, lebo nerobil to čo mu prikázal. Raz sme ho ráno našli mŕtveho večer ešte s nami pozeral televíziu a ja som mu zakývala rukou neviem prečo akoby som bola vedela že ho už živého ráno neuvidím. Po pohrebe asi týždeň môj syn ma čakal vydesený pred domom. Povedal mama strýko po mne hodil papuču. Neverila som ano slovo. Ale bol tam aj jeho spolužiak a ten bol ešte viac vydesený.Máme schodište hore do bytu a odtiaľ sa pomali zdvihla papuča pred očami oboch chlapcov chvílu visela nehybne vo vzduchu a potom švihom letela rovno na môjho syna. Ten uskočil a obaja s revom vybehli do dvora. Neskoršie aj v noci keď syn išiel na toaletu nebohý brat trieskal dverami až chlapec bol z toho celý bez seba. Ja som sa trochu aj smiala, povedala som mu vidíš ešte ťa aj po smrti naučí móresu. Ani tam na tvoje vylomeniny nezabudol.Anna

Kroky

(Johanka z (p)Arku, 21. 8. 2006 23:13)

Zdravím,
asi před čtrnácti dny jsem ojevila Vaše vebky,které jsou celkem fajn a od té doby jsem Vaším pravidelným návštěvníkem.I já bych se chtěla podělit s ostatními se svou zkušeností s něčím,co do dnešního dne nedokážu definovat,pojmenovat.Už od malička,kam moje paměť sahá,se mi stávají podivné věci.Než jsem nastoupila do první třídy základní školy,stávalo se mi,že jsem viděla v rohu,v pokoji kde jsem spala neidentifikovatelnou tmavou vznášející se postavu,slyšela zvuky a hlasy i když jsem v pokoji byla sama.Občas se v místnosti ochladilo a panelákové koupelně,bez oken se zavřenými dveřmi jsem cítila jakoby závan studeného vzduchu.Po nástupu do první třídy až do dospělosti jsem měla od těchto podivností klid.Asi před pěti lety se mi stalo,že jsem usnula na otomanu v kuchyni,děti spaly vedle v pokoji a po půlnoci mě probudil chlad,otevřela jsem oči,v té tmě jsem sice nic neviděla,ale měla jsem velmi silný pocit strachu a hmatatelně jsem cítila jak něco stojí u mých nohou,pak jsem slyšela tiché kroky,jako by se někdo přesouval směrem ke kuchyňské lince.V tu chvíli jsem vypálila z kuchyně a rychle jsem zahučela v ložnici pod peřinu.Dveře od ložnice jsem nezavřela a za chvlku jsem opět cítila,že "TO" za mnou přišlo do ložnice.Byla jsem úplně zchromlá,neschopná pohybu a měla jsem hrozný strach.Už si nepamatuju jak se mi podařilo usnout,ale pamatuju si,že podobných zážitků mám víc.Snad si to tu někdo přečte a třeba i napíše,že má podobné zkušenosti.Milé D&I přeji Vám do života hodně štěstí a zdraví,mějte se pěkně a ať se Vám daří.Johanka

Auto

(Václav Vilt, 21. 8. 2006 21:37)

Dobrý večer,
sice nemám zkušenosti s tajemnem,ale když moje přítelkyně řekne" tohle auto daleko nedojede ",tak se mohu 100% spolehnout,že to tak skutečně bude.Mě osobně to řekla u dvou osobních aut a jedné dodávky.No,nedojel jsem.Vlastně dojel,odtahová služba je skvělá věc. :p

Něco se mi stalo...

(Werisek, 21. 8. 2006 13:26)

Jako malá jsem žila u svých prarodičů a pokaždé,když jsem šla do koupelny,tak mi začaly blikat světla.Vždycky jsem to říkala babičce a ta to šla zkontrolovat,ale ty světla ji už neblikala. Ještě dneska kdykoliv jsem u babičky,tak mi občas blikaj.Ostatně naše koupelna byla vždycky podivná.
Jednou jsme s bratříkem mamky hráli na schovku a dlouho jsem ho nemohla najít.Šla jsem se kouknout i do koupelny a nerosvítila jsem.A z vany začalo něco mluvit.Lekla jsem se a raději utekla.Nemohlo to být z vedlejšího bytu,protože mají prarodiče rohový byt... Raději jsem to nikomu neříkala,protože by se mi smáli.
Největší příhoda se mi ale stala,když mi bylo 9 let a bydleli jsme na vesnici. Brzo ráno jsem se z ničeho nic vzbudila a u mamčiný postele stála podivná a malá postava.Měla černý plášť a špičatý klobouk a obličej svítil...Moc jsem na ni neviděla,ale to bylo asi jenom dobře. V životě jsem se tak nebála :o) I pohnout jsem se nemohla.Jen jsem tam tak ležela a čekala jestli se něco snane. Dlouho nic a nakonec jsem usnula.Nejspíš únavou.
Je to tak rok, co mamka něco hledala na internetu a našla webku,kde bylo popsáno to stvoření. Byl to Zvíkovský rarášek, který se nachází od Písku k Milevsku a my jsme bydleli v půlce této trasy. Jen tak mi začaly téct slzy a to se mi ani brečet nechtělo. ALe měla jsem takovej divnej pocit. Neumim to popsat.
No a to je vše. Myslim si,že nejsme na Zemi jen my,ale i něco,co nevidíme. Okolo nás je spoustu energie,kterou někteří lidé vnímají nebo jí přehlížejí. Já osobně spíš hodně vnímám lidi.To jak se chovaj... K sobě a k lidem okolo sebe. Vždycky se snažím pomoci.Asi jsem vážně po mamce :D
Mějte se hezky. Werča


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10